close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Intimní zpověď Anety Langerové

30. října 2007 v 16:24

Intimní zpověď Anety Langerové

Aneta Langerová
Aneta Langerová
Středa 4.7. 2007, 12:00
V sedmnácti letech se jí život obrátil naruby. Zvítězila v soutěži SuperStar, vydala desku Spousta andělů a po dvou letech přichází s novým, tentokrát už autorským albem Dotyk.
/* <![CDATA[ */ im.position('seznam.pack.rectangle','/super_clanek'); /* ]]> */
Na vaši novou desku Dotyk, ke které se uskuteční 19. června koncert v Paláci Akropolis v Praze, fanoušci netrpělivě čekali víc než dva roky. Opravdu jste ji celou tu dobu připravovala?
"V roce 2005 jsem hlavně koncertovala a zpívala písničky z prvního alba. Nad novou deskou jsem začala uvažovat až v roce 2006. Celé přípravy se tedy z mé strany protáhly až na rok a půl. Nechtěla jsem nic uspěchat. Zvlášť po zkušenostech s prvním albem, které muselo být hotové se vším všudy za pouhé tři týdny."
V čem dalším byla ta práce jiná?
"Na prvním albu jsem vlastně jen používala svůj hlas. Tam jsem se ani jinak na přípravách podílet nemohla. Album Dotyk jsem oproti tomu připravovala z větší části i autorsky - psala jsem hudbu i text. A to pro mě bylo určitě mnohem příjemnější."
To je ale úžasné! Já osobně si nedokážu představit, jak někdo může napsat písničku. Neměla jste strach, když jste se o to poprvé začala pokoušet?
"Já jsem si to také nedokázala představit. Tedy až do té doby, než jsem to zkusila. Hodně mi pomohl Michal Hrůza, který mě posadil k papíru a dovolil mi vstát, až když jsem napsala první text nebo hudbu. Pak jsem pochopila, že tomu musím dát prostor a hlavně věřit. Pak už to jde samo. Teď mě psaní baví a někdy mám pocit, že jsem si na něm vytvořila závislost. Zvášť na psaní textů, i přestože nejsem žádná velká češtinářka! Líbí se mi, když myšlenka visí někde nade mnou, já ji ve správný okamžik zachytím a 'jen' ji přenesu na papír."
Nosíte tedy s sebou stále tužku a papír nebo diktafon?
"Diktafon na psaní textů nepoužívám, ale tužku a papír mám u sebe neustále. Psaní je totiž o té malé chvíli, kterou nesmím prošvihnout. Nemůžu si říct, teď ne, teď se mi nechce, to mě napadne za chvíli znovu. Už nikdy se totiž stejná myšlenka nezopakuje. Je to vždycky jedinečné kouzlo okamžiku."
Tak to tedy možná ty nejlepší nápady dostáváte až ve chvíli, kdy si lehnete do postele a ukládáte se ke spánku?
"Jasně! Takhle vznikla skoro celá deska. V noci se mi dělá nejlépe - mám klid, ticho, nikdo mě neruší, můžu si uniknout do svých fantazií a hledat náměty naprosto instinktivně. Nemusím řešit, co je dobré a co ne. Prostě všechno, co mě napadne, napíšu, a tak to většinou i zůstane."
Vaše texty sice vznikají v noci, ale nejspíše zobrazují zážitky a události, které se nahromadily přes den. Z jakého období ty události pocházejí?
"Víceméně jsou to celkem aktuální zážitky, situace, které jsem prožívala a řešila v posledních dvou letech. Reagovala jsem na to, co se kolem mě dělo a co jsem prožívala. Minulostí - tím, co jsem už prožila a zřejmě budu ještě dál zpracovávat, jsem se nechala inspirovat jen ve dvou písničkách."
Ale upřímně, vaše texty mi připadají také dost tajemné a složité, samé náznaky a hádanky. Jak si myslíte, že si je budou posluchači vysvětlovat?
"Deska se jmenuje Dotyk a je to velmi intimní album. Do textů jsem se tedy snažila vložit maximum. I když možná někdy zní tajemně, snažila jsem se, aby ve výsledku nebyly depresivní. Chtěla jsem dosáhnout toho, aby posluchači v písničkách objevili hlubší podtext a aby jim přinesly také špetku naděje. To je hlavní téma desky a doufám, že lidi tu naději ucítí a poznají. I když na druhou stranu je samozřejmě otázka, jak se k tomu kdo postaví, protože když vidím, jak se většina Čechů dívá na muziku, tak nevím... Možná to bude těžší, než jsem si představovala."
V každém případě jste novým albem udělala velkou osobní
zpověď - o tom, co prožíváte, jaká jste… Až doposud jste byla dost nečitelná. Sice upřímná, skromná, hodná, velmi introvertní, ale nic dalšího se o vás člověk nedozvěděl. Teď na vás určitě spousta lidí změní názor. Jaká tedy je Aneta teď? V čem jste se změnila?

"Připouštím, že jsem byla trochu nečitelná, a právě proto jsem teď chtěla udělat intimnější, otevřenější desku, aby se lidé o mně dozvěděli mnohem víc. A aby také měli možnost a právo se rozhodnout, jestli o mě stojí, jestli mě chtějí poslouchat, anebo ne. A co se změnilo? Nejspíš nic.
Tuším, že jsem vnímána jako velký introvert, ale svým způsobem to tak není. Ve svém prostředí, mezi blízkými jsem úplně jiná - jsem živelnější. Spíš je to jen takový dojem, který svým chováním vyvolávám. Prostě nejsem ten typ, který všechno řeší hned, chvíli mi trvá, než se otevřu. A v neposlední řadě neřeším všechno s každým. To určitě ne."
Dá se tedy říct, že jste tedy introvert showbyznysu?
"To asi ano, ale albem Dotyk i tohle tvrzení trochu vyvracím. V textech popisuju běžné věci a dělám si z nich legraci. Opravdu si myslím, že jsem tentokrát ukázala i tu druhou stránku, ale lidé se k ní musí prokousat. Pokud tomu nedají šanci, tak to neobjeví."
Co ještě plánujete se Světluškou?
Zrovna teď připravujeme otevření druhé kavárny Potmě, kde obsluhují nevidomí. Je to projekt, který měl loni na karlovarském festivalu premiéru a zároveň i velký úspěch. Otevíráme ji v Praze na Ovocném trhu od 6. do 13. června, otevřeno bude od nevidím do nevidím.
SuperStar jste vyhrála v sedmnácti letech, teď je vám dvacet. Tohle období je v životě člověka složité tak jako tak, natož když se stane velkou hvězdou. Cítíte, že jste od tohoto věku, na který se každé dítě těší, měla trochu jiné očekávání, než jaký nakonec byl?
"Myslela jsem si, že si budu jen užívat, budu s partou svých známých, budeme jezdit pod stan, pod širák a budeme si dělat, co budeme chtít, budeme blbnout, dělat vylomeniny, bude legrace… Místo toho jsem na ně neměla tolik času a zabývala jsem se sama sebou.
Občas jsem dokonce měla problémy s navazováním kontaktu s původními přáteli. Bylo to složitější. Teď se to ale zase obrátilo v dobré, protože jsem našla nové přátele a někteří z těch původních mi zůstali. Bylo to jen takové období a na všechny ty vylomeniny ještě budu mít čas. Na to všechno ještě není pozdě a budu mít možnost si užít."
V každém případě jste ale musela rychleji dospět, protože jste řešila věci, na které člověk v tomto věku obvykle ani nepomyslí.
"Je to možné, ale určitě nejsem sama, komu se to stalo. Je to samozřejmě trochu jiný život, ale nějak zásadně mi to nevadí. Docela si to užívám, že si můžu všechno řídit. Kluci v kapele mi říkají 'šéfová' :-) a mě to baví ve dvaceti letech šéfovat kluky, kteří jsou starší než já. Je to celkem fajn."
A jaký máte vztah s bratrem Nikolou, který vám dělá manažera? Tam jste také šéfová nebo ctíte i jeho rozhodnutí?
"Když dostanu nabídku, nejdřív se mě zeptá, jestli do toho chci jít, a když odmítnu, tak to respektuje, a pokud souhlasím, snaží se mi o tom zjistit co nejvíce informací. Pořád to záleží na mně, pracuje se mnou jako s osobou, která jde s kůží na trh. A podle toho se také chová."
Věříte v osud? V to, že máme některé věci dopředu dané?
"Ano. Věřím, že náhody neexistují. Všechno je někde dané, předurčené jak by to mohlo být. Nevěřím na náhody."
A jak si vysvětlujete ten svůj? Staly se vám dva osudové momenty - zemřela vám maminka a vyhrála jste SuperStar. Obojí bylo velmi silné.
"Obojí byly zásadní zlomy v mém životě. Ten první se stal, když mi bylo čtrnáct let. Tehdy jsem si musela vyzkoušet, jaké to je starat se sama o sebe, být samostatná a ještě se dostat z temnoty, vyrovnat se s tím, že něco definitivně skončilo.
Bylo mi čtrnáct let a neuměla jsem to pochopit. Nedokázala jsem mít nadhled, což snad ani nejde. Nakonec jsem se z toho ale musela dostat, což mě později uvnitř hodně upevnilo. Určitě jsem svým způsobem už tehdy musela dospět."
Co nebo spíš kdo vám v těch nejtěžších chvílích pomáhal?
"Rodina, táta, sourozenci. Vždycky jsme byli vychováváni tak, že rodina by měla držet pohromadě, ať se děje, co se děje. A to se i stalo a za to jsem ráda. Nikomu nám z toho nebylo dobře, ale i přesto jsme se semkli a vyšli jsme z toho tak, abychom mohli dál fungovat, a nám se to, myslím, podařilo.
Byl to zásadní moment, ve kterém jsem poznala sílu své rodiny. A vítězství v SuperStar? Zpívání a muziku jsem sice už od dětství měla ráda, ale nebyla jsem sebevědomý člověk, nechtěla jsem se exhibovat na veřejnosti. V SuperStar to přišlo samo. Do soutěže mě přihlásil táta, já bych se k tomu neodhodlala. Nejsem soutěživý typ, nedělá mi dobře se někam cpát a dělat jujuchu před kamerami, přesvědčovat lidi, aby mě zvolili. Spíš naopak.
Celou soutěž jsem se někde schovávala, aby mě kamery neviděly. Byla jsem úplně rudá, když se mnou dělali rozhovor, a nevypadlo ze mě nic jiného, než ano, nebo ne. Takže SuperStar je určitě velký osudový paradox v mém životě. A jak si ho vysvětluju? Nevím, asi mi to osud chtěl ulehčit."
Vy jste opravdu celou dobu vypadala, že jste ani nedoufala, že byste mohla vyhrát!
"To jsem opravdu nevěřila. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů, lidi pro mě hlasovali a já jsem nevěděla, čím jsem si je získala. Nedělala jsem show, nebo něco, co by je mohlo bavit. Bylo pro mě překvapující, že se to takhle stalo. Lidi mě vzali a posadili mě na vrchol."
A už to víte, čím jste si je získala?
"To by museli říct oni. Já sama si to netroufnu soudit. Prostě jsem přišla, zazpívala a zase odešla. Považovala jsem to za to nejčistší, co můžu udělat. Nic jsem po nikom nechtěla, na nikoho jsem netlačila."
Jak jste řešila nepřítomnost maminky. Kdo ji nahradil? Komu jste se svěřovala?
"Bráchovi. Nikola se mě ve čtrnácti letech ujal. Choval se ke mně, jako by byl můj rodič. Ségra se starala o praktické věci, abych chodila do školy, abychom měli co jíst. A brácha si se mnou povídal, věnoval se mi. Zpočátku to ale nebylo jednoduché. S mámou jsem totiž měla hodně hezký vztah, povídaly jsme si úplně o všem a s nikým jiným z rodiny jsem si tak blízká nebyla.
O to větší šok pro mě bylo, když najednou odešla. Najednou jsem neměla komu všechny ty věci říct. Ale naštěstí tady byl brácha, který mi dal čas a nechal mě najít si k němu cestu. Netlačil na mě, čekal až do chvíle, kdy jsem to sama dokázala. Nebylo to jednoduché. Musela jsem se naučit svěřovat se mu, dokázat se mu otevřít. Když se to ale stalo, ulevilo se mi a začala jsem se čistit."
Vzpomenete si na den, kdy jste vyhrála SuperStar? Jaká jste měla očekávání?
"Úplně nejvíc ze všeho jsem se bála. Měla jsem strach, že mě to strhne někam, kam jsem věděla, že nechci jít. Bála jsem se, že podlehnu každému názoru, který se šustne kolem mě a že nedokážu zůstat svá. A tak jsem si připravila takovou obrannou zeď, díky které jsem tohle všechno ustála. Později jsem si začala být sama sebou jistá, věděla jsem, že všechno záleží jenom na mně - jestli se změním, anebo ne."
A jaká byla pak realita? Co vás příjemně překvapilo, a co naopak zklamalo?
"Největší překvapení pro mě bylo to, jak mě fanoušci brali na festivalech. Měla jsem totiž obavy, že pro ně budu ta ze SuperStar a nebudou mi věřit. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Přijela jsem na festival, vystoupila na pódium a lidi mi tleskali.
Měla jsem pocit, že mi věří a já tam patřím. V to jsem ani nedoufala. Bála jsem se, že mě vypískají. Naopak nepříjemné mi bylo zjištění, jak funguje bulvár. Najednou jsem se o sobě dozvídala spoustu lží. Dlouho jsem se s tou bezmocí nemohla vyrovnat. Vždycky, když jsem si o sobě nějaký výmysl přečetla, dovádělo mě to k šílenství.
Měla jsem chuť někam běžet a všechny ty lháře zmlátit na jednu hromadu. Když se nechám vytočit, umím být hodně vzteklá. Po čase jsem ale pochopila, že obrana neexistuje. Naučila jsem se to nevnímat, být smířená a nenechávat se tím ničit. Hodně mi v tom pomohly koncerty, kde jsem byla v kontaktu se svým publikem, které očividně žádné takové lži neřešilo."
Řekla jste, že jste vzteklá. Vůbec si to nedokážu představit,
co vás přivádí do varu?

"Nejčastěji mě rozčílí prkotiny a banality. Dá se říct, že jsem trochu cholerická. Stačí, když mám špatnou náladu, něco se nepovede a už se vztekám. Potom se to stupňuje, jsem naštvaná sama na sebe, v tu chvíli se nemám ráda a pak ta energie musí ven. Nejčastěji to odnesou věci, které mám kolem sebe. Začnu s nima házet. Ale v poslední době se s tím snažím něco dělat."
Dočetla jsem se, že nerada mluvíte o svém soukromí. Je to pravda?
"Ano, do určité míry je mi to nepříjemné. Zvlášť, když jsou novináři vlezlí a sledují mě. To mi opravdu vadí."
Už jste zažila nějakou opravdovou sledovačku?
"Ano, ale bohužel pro toho novináře a bohudík pro mě, to nakonec nevyšlo. Jela jsem v autě a všimla jsem si, že za mnou už delší dobu jede stejné auto. Pak jsem ve zpětné zrcátku poznala povědomou tvář. A tak jsem zavolala bráchovi a ten mi poradil, ať ho svedu na falešnou stopu. Zavezla jsem ho do slepé uličky, kde už čekal brácha. Když jsme zastavili, brácha došel k autu a zakřičel - co tady děláš? On se hrozně lekl a ujel. Takže ani nestačil nic vyfotit."
Vaše texty na nové desce jsou také hodně o vztazích. Jak to máte ve vztazích?
"Texty jsou sice o vztazích, ale nejenom o těch partnerských. O všech možných vztazích. Jak to mám? No, já nevím. Nevím, kam míříte?"
Nikam! Jen že jste ještě žádného partnera neukázala, takže to může vypadat, že jste malá a ani s nikým nechodíte…
"Aha. To je tím, že svůj osobní život a soukromí si přece jenom chráním. Nechci ho využívat ani zneužívat, vykřikovat do světa. Nikdy bych si nenechala třeba vyfotit svůj byt. To jsou věci, které patří jenom mně. Moc se toho o mně nedozvíte.
A pokud budeme mluvit obecně. Jak by měl vypadat fungující vztah?
"Vztah je podle mě založený hlavně na přátelství a vzájemné toleranci. Samotné zamilování, ten výbuch emocí, není to nejdůležitější. To podstatné se prověří až časem."
Jakou roli ve vztahu zastáváte?
"Určitě nejsem introvert. A také nesouhlasím s tím, že by měl někdo někoho ovládat. Pro mě je ve vztahu důležitá svoboda. Potřebuju si dál žít svůj život, dělat si své věci. A k tomu je někdo vedle mě, volně, bez vzájemného omezování. V jakémkoliv vztahu potřebuju svobodu."
Působíte na mě jako velmi zodpovědná. Dovolíte si udělat
něco bláznivého?

"Nemyslím si o sobě, že jsem nějak příliš zodpovědná. Na druhou stranu si ale také dovolím udělat něco neplánovaného. I když jdu druhý den ráno do studia, zajdu si večer někam sednout. Pokud mám náladu, dopřeju si i příjemné věci."
Pracujete hodně?
"Od roku 2004 celkem ano. Ale určitě to není tak, že bych nedokázala odpočívat nebo lenošit."
Jak vypadá váš pracovní den?
"Pokud je období koncertů, tak chodím spát velmi pozdě a na nic jiného mi čas nezbývá. Pokud chodím do studia, tak vstávám kolem desáté a ve studiu zůstávám tak dlouho, jak je potřeba. Nemám pravidelný denní rytmus, upravuju ho podle toho, co se děje."
A jak se stravujete?
Úplně nejradši jím zeleninu a ovoce.
Máte doma ledničku?
Ano, mám!
A vaříte?
"Ano, pokud mám čas, tak i vařím. Nejradši mám těstoviny. Ty doma kuchtím docela často."
Zdají se vám v noci sny?
"Ano, ale v poslední době si je skoro vůbec nepamatuju. Dost často mě v nich někdo honí, chce mě uškrtit, nebo někam zavřít. Anebo se mi zdají i hezké sny, ve kterých se uskuteční setkání s někým, s kým už to třeba ani není reálné. Zdají se mi ale i legrační sny. Podle toho, jak jsem unavená a jak dobře usínám. Většinou ale chodím spát pozdě a pak už se mi sny nezdají vůbec."
A o čem si sníte přes den?
"O svých přáních. Sním si o tom, jak by měl můj život i kariéra vypadat třeba za deset let. Chtěla bych ven z civilizace, žít někde v přírodě a mít čas celé dopoledne třeba jenom čučet do stromu, to by mě bavilo. V Praze bych se asi zbláznila. Naštěstí jsem tady nevyrůstala. Všechno mi tady připadá ryché a uspěchané. V přírodě se čas zpomalí."
Teď tedy žijete v Praze v bytě?
Ano.
A nejste spokojená?
"Nemůžu říct, že bych byla nešťastná, ale určitě tady nechci zůstat celý život."
Kdybyste mohla vrátit čas a znovu se rozhodovat, zda jít, nebo nejít do SuperStar, jak byste se rozhodla?
"Kdyby to bylo tak jako předtím a přihlásil by mě táta, tak asi ano. Ale pokud bych věděla to, co vím teď, měla všechny informace a zkušenosti, tak asi ne. Už bych to znovu neudělala."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MínQa MínQa | Web | 30. října 2007 v 16:30 | Reagovat

Přihla se do SONB máš velkou šanci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama