Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích - oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.
"Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu," vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
"Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky."
"Dobrej nápad!" řekl Ron ohromeně.
"Díky," usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. "Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?"
"Nic," odpověděl Harry. "Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře."
Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.
"Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí," řekl Ron. "Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky - myslí si o sobě, že je moc důležitá."
"A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?" zeptala se Hermiona.
"Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby," řekl Ron.
"Jak víš, že pracuje, v Údržbě?" zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.
"Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště."
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.
"Není tu nic o modrých uniformách, nic!" řekla a rychle otáčela stránky.
"No a to na tom tak záleží?"
"Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš..."
"Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a..."
"Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo..."
"Myslím, že bychom to měli udělat zítra," skočil jí do řeči Harry.
"Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.
"Zítra?" zopakovala nevěřícně Hermiona. "To nemyslíš vážně, že ne?"
"Jasně, že myslím," řekl Harry. "Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila - nedá se otevřít."
"Nebo," řekl Ron, "našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá."
"To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te," pokrčil rameny Harry.
Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.
"Víme všechno, co je důležité," pokračoval Harry směrem k Hermioně. "Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi..."
"'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'" odrecitovala hned Hermiona.
"Přesně tak," řekl Harry. "A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky..."
"Ale my žádné nemáme!"
"Pokud náš plán vyjde, budeme mít," klidně pokračoval Harry.
"Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali..."
"Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce," řekl Harry. "Je čas jednat."
Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.
Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.
"Tak dobře," řekl pomalu Ron, "řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry."
"Ach, nezačínej zase!" povzdechla si Hermiona. "Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal."
"Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono," zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. "Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!"
"A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů."
"Dobře, zůstávám tady," řekl Harry. "Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?"
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
"Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť," pokračoval Ron, "Všichni se pod plášť už nevejdeme."
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
"Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod."
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
"Gregorovič?" řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" křičela a vrtěla hlavou. "On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!"
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
"Kde je?"
"Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!"
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
"Harry, otevři!"
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
"Co jsi tu dělal?" zeptala se Hermiona vážně.
"Co myslíš, že jsem tu dělal?" zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
"Křičel jsi" řekl Ron.
"Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co..."
"Harry, prosím, neurážej naší inteligenci," řekla Hermiona a zhluboka dýchala. "Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom..."
"Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!" křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
"Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?"
"Jo, protože vím, co dělá," řekl Harry.
"Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?"
"Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub."
"Nikdy jsi to ani nezkusil!" řekla plamenně. "Já to nechápu, Harry - máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je..."
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
"Rád?" řekl tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela..."
"Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít."
"Brumbál..."
"Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče."
"Koho?"
"To je výrobce hůlek," řekl Harry. "Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý."
"Ale podle tebe," řekl Ron, "Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?"
"Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl."
"Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
"Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka," řekla Hermiona, "ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?"
"Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!"
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
"Kašli na to," vybídl ji. "Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?"
Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.
Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
"Vypadáš děsně!" byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.
"Ne na dlouho," zívl Harry.
Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.
"Róby," řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
"Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši..."
Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
"Buď požehnán!" řekl Ron láskyplně. "...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď..."
Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
"Dobrá," řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
"Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím..."
"Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu," vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
"Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky."
"Dobrej nápad!" řekl Ron ohromeně.
"Díky," usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. "Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?"
"Nic," odpověděl Harry. "Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře."
Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.
"Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí," řekl Ron. "Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky - myslí si o sobě, že je moc důležitá."
"A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?" zeptala se Hermiona.
"Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby," řekl Ron.
"Jak víš, že pracuje, v Údržbě?" zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.
"Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště."
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.
"Není tu nic o modrých uniformách, nic!" řekla a rychle otáčela stránky.
"No a to na tom tak záleží?"
"Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš..."
"Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a..."
"Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo..."
"Myslím, že bychom to měli udělat zítra," skočil jí do řeči Harry.
"Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.
"Zítra?" zopakovala nevěřícně Hermiona. "To nemyslíš vážně, že ne?"
"Jasně, že myslím," řekl Harry. "Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila - nedá se otevřít."
"Nebo," řekl Ron, "našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá."
"To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te," pokrčil rameny Harry.
Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.
"Víme všechno, co je důležité," pokračoval Harry směrem k Hermioně. "Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi..."
"'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'" odrecitovala hned Hermiona.
"Přesně tak," řekl Harry. "A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky..."
"Ale my žádné nemáme!"
"Pokud náš plán vyjde, budeme mít," klidně pokračoval Harry.
"Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali..."
"Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce," řekl Harry. "Je čas jednat."
Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.
Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.
"Tak dobře," řekl pomalu Ron, "řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry."
"Ach, nezačínej zase!" povzdechla si Hermiona. "Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal."
"Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono," zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. "Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!"
"A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů."
"Dobře, zůstávám tady," řekl Harry. "Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?"
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
"Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť," pokračoval Ron, "Všichni se pod plášť už nevejdeme."
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
"Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod."
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
"Gregorovič?" řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" křičela a vrtěla hlavou. "On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!"
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
"Kde je?"
"Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!"
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
"Harry, otevři!"
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
"Co jsi tu dělal?" zeptala se Hermiona vážně.
"Co myslíš, že jsem tu dělal?" zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
"Křičel jsi" řekl Ron.
"Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co..."
"Harry, prosím, neurážej naší inteligenci," řekla Hermiona a zhluboka dýchala. "Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom..."
"Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!" křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
"Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?"
"Jo, protože vím, co dělá," řekl Harry.
"Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?"
"Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub."
"Nikdy jsi to ani nezkusil!" řekla plamenně. "Já to nechápu, Harry - máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je..."
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
"Rád?" řekl tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela..."
"Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít."
"Brumbál..."
"Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče."
"Koho?"
"To je výrobce hůlek," řekl Harry. "Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý."
"Ale podle tebe," řekl Ron, "Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?"
"Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl."
"Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
"Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka," řekla Hermiona, "ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?"
"Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!"
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
"Kašli na to," vybídl ji. "Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?"
Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.
Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
"Vypadáš děsně!" byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.
"Ne na dlouho," zívl Harry.
Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.
"Róby," řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
"Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši..."
Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
"Buď požehnán!" řekl Ron láskyplně. "...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď..."
Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
"Dobrá," řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
"Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím..."