close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

16. kapitola 2/3

8. ledna 2008 v 18:43
"To je velmi zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v dětské knížce?"

"Jo, je to divný," řekl Harry. "A ty si myslíš, že by ho měl Brousek poznat. Byl ministr, měl by být na černou magii expert."

"Já vím...Možná si myslel, že je to oko stejně jako já. Všechny ostatní kapitoly mají přes svůj název malý obrázek."

Nemluvila, ale dál zkoumala podivné znamení. Harry to zkusil znovu.

"Hermiono?"

"Hmm?"

"Přemýšlel jsem. Já...Já chci jít do Godrikova Dolu."

Vzhlédla jeho směrem, ale její oči se dívala někam daleko za něj. Byl si jistý, že stále ještě přemýšlí o tajemném znamení v knize.

"Ano," řekla. "Ano, taky jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že asi budeme muset."

"Slyšela jsi správně, co jsem říkal?" zeptal se.

"Samozřejmě, že ano. Chceš do Godrikova dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Bude to nebezpečné, ale čím víc o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi zdá, že tam bude."

"Eh...co tam bude?" zeptal se Harry.

Na to se na něj podívala přesně tak zmateně, jak on se cítil.

"No přeci ten meč, Harry!" Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit a navíc Godrikův Důl je rodiště Godrika Nebelvíra..."

"Vážně? Nebelvír pochází z Godrikova dolu?"

"Harry, otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?"

"No," zamumlal a poprvé po několika měsících se usmál. Svaly v obličeji měl už zvláštně ztuhlé. "Možná, že jsem je otevřel, víš, když jsem je koupil...takže vlastně jednou..."

"Vesnice je pojmenovaná po něm, myslela jsem, že ti dojde to spojení," řekla Hermiona a její hlas zněl skoro jako za starých časů.
Harry skoro očekával, že mu řekne, že si odskočila do knihovny. "Něco málo o Godrikově dole v Dějinách čar a kouzel bylo, počkej..."

Otevřela olemovanou kabelu a chvíli něco hledala, až nakonec vytáhla svůj výtisk staré učebnice - Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové. Listovala v ní, až našla, co hledala.

"'Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie, byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godric Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'"

"Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje," řekla Hermiona a zavřela knihu, "protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?"

"No jo..."

Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova Dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti, a v osobě Bathildy Bagshotové.

"Vzpomínáš, co říkala Muriel?" zeptal se posléze.

"Kdo?"

"Vždyť víš," řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. "Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena."

"Ach," řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:

"Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově Dole."

"Bathilda Bagshotová," mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. "No, předpokládám..."

Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.

"Co?" řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. "Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,..."

"Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?"

Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také "senilka".
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii - ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.

"No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova Dolu?"

"Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry."

Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.

"Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe..."

Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším, co řekla, ale ve skutečnosti ji nevnímal. Poprvé od té doby, co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.

Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově Dole kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu.
To bylo vše, co mu po nich zbylo.


Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.

Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.

Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.

Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.

Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.

"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."

Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.

"Sundáme ten plášť," řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"

Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.

Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.

"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.

"Opravdu?"

Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...

"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."

Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.

"Harry, podívej!"

A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama