Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.
"No dobře," řekla Hermiona, "jdeme."
Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.
"Chce, abych šel s ní. Sám."
"Proč?" zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.
"Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?"
"Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?"
"Ano," řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. "Myslím, že ano."
"Tak dobře, ale pospěš si, Harry."
"Veďte mě," řekl Harry Bathildě.
Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.
Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.
Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.
"Lumos," řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.
Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.
"Ty jsi Potter?" zašeptala.
"Ano, jsem."
Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.
"Máte pro mě něco?" zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. "Máte pro mě něco?" zopakoval znovu Harry.
V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: "Chyťte ho!"
Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.
"Máte pro mě něco?" zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.
"Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.
Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.
"Co to je?" zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.
"Tam," řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.
V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.
Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...
Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: "Harry?"
Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže - svalnatá a silná.
"Ne!" lapal po dechu přimáčknutý k zemi.
"Ano!" zašeptal hadí hlas, "Je konecccc,..."
"Accio, Accio hůlka..."
Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...
Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....
Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl - jeho hůlka...
Sehnul se a chytil ji, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.
Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.
"Přichází, Hermiono! Jde sem!"
Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.
Vykřikla leknutím, když ji zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky - jeho hlava jako by se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...
Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.
Hermiona vykřikla "Confringo!" a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.
Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...
* zde asi začíná "představa"
Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.
Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…
* tato následující část je vložená autorkou (co se stalo oné noci)
Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…
"Hezký kostým, pane."
Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…
Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…
Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…
Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…
Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…
"Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!"
Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…
"Avada Kedavra!"
Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…
Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…
Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…
Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.
"Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!"
"Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned."
"Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…"
"Tohle je mé poslední varování…"
"Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…"
"Ustup. Ustup, holko!"
Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.
Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…
* zde to pravděpodobně končí
A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...
"Ne", zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …
"Ne..." A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …
"No dobře," řekla Hermiona, "jdeme."
Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.
"Chce, abych šel s ní. Sám."
"Proč?" zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.
"Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?"
"Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?"
"Ano," řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. "Myslím, že ano."
"Tak dobře, ale pospěš si, Harry."
"Veďte mě," řekl Harry Bathildě.
Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.
Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.
Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.
"Lumos," řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.
Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.
"Ty jsi Potter?" zašeptala.
"Ano, jsem."
Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.
"Máte pro mě něco?" zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. "Máte pro mě něco?" zopakoval znovu Harry.
V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: "Chyťte ho!"
Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.
"Máte pro mě něco?" zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.
"Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.
Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.
"Co to je?" zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.
"Tam," řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.
V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.
Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...
Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: "Harry?"
Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže - svalnatá a silná.
"Ne!" lapal po dechu přimáčknutý k zemi.
"Ano!" zašeptal hadí hlas, "Je konecccc,..."
"Accio, Accio hůlka..."
Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...
Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....
Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl - jeho hůlka...
Sehnul se a chytil ji, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.
Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.
"Přichází, Hermiono! Jde sem!"
Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.
Vykřikla leknutím, když ji zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky - jeho hlava jako by se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...
Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.
Hermiona vykřikla "Confringo!" a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.
Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...
* zde asi začíná "představa"
Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.
Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…
* tato následující část je vložená autorkou (co se stalo oné noci)
Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…
"Hezký kostým, pane."
Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…
Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…
Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…
Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…
Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…
"Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!"
Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…
"Avada Kedavra!"
Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…
Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…
Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…
Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.
"Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!"
"Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned."
"Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…"
"Tohle je mé poslední varování…"
"Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…"
"Ustup. Ustup, holko!"
Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.
Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…
* zde to pravděpodobně končí
A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...
"Ne", zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …
"Ne..." A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …