close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

19. kapitola 2

8. ledna 2008 v 18:53
Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

"Proč sis sakra,"vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, "tu věc nesundal, než si se ponořil?"

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

"To jsi byl t-ty?" řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

"No, jo," odpověděl Ron trochu zmateně.

"To t-ty jsi udělal tu laň?

"Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!"

"Můj patron je jelen."

"No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy."

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

"Jak to, že jsi tady?"

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

"No, já - víš - vrátil jsem se. Jestli - " odkašlal si. "Však víš. Mě pořád chceš."
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život.

Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
"Jo, vlastně, vytáhl jsem to," dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. "Kvůli tomu si tam skočil, ne?"

"Jo," odpověděl Harry. "Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?"

"To je na dlouho," řekl Ron. "Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní."

"Neviděl jsi nikoho jiného?"

"Ne,"odpověděl Ron. "Já -"

Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
" - myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat - hej!"

Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí - ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál.

"Tak co?" zeptal se Ron.

"Nic," odpověděl Harry.

"Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?"

"Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona."
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky.

"Myslíš, že je pravý?" zeptal se Ron.

"To můžeme lehce zjistit, ne?" odpověděl Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu .

"Pojď tudy," řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.

"Ne, měl bys to udělat ty."

"Já?" Ron zněl šokovaně. "Proč myslíš?"

"Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka."
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.

"Otevřu ho," řekl Harry, "a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít."

"Jak ho otevřeš?" zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.
"Požádám ho hadím jazykem." Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí "S" vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.

"Ne," ozval se Ron, "ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!"

"Proč ne?" zeptal se Harry. "Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co - "

"Já nemůžu, Harry, myslím to vážně - udělej to ty -"

"Ale proč?"

"Protože ta věc má na mě strašný vliv," Ron couval pryč od medailonu na kameni. "Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal - já nemůžu, Harry!"
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.

"Dokážeš to," řekl Harry, "dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone."

Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni.
"Řekni mi kdy," zaskřehotal.

"Na tři," řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno "S" a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.

"Jedna...dvě...tři...otevři se."
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel.

Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.

"Probodni ho," řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.

Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek.

Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.

"Viděl jsem tvé srdce a je mé."

"Neposlouchej ho!" ohradil se Harry tvrdě. "Probodni ho!"

"Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy..."

"Bodni!" vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí.
"Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován..."

"Rone, probodni ho hned!" zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.

"Rone," křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
"Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti -"

"Domýšlivost!" přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. "Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?"

"Rone, probodni ho, BODNI!" křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama