"Tvá matka se přiznala," ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, "že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila..."
"Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním." Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.
Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.
"Udělej to, Rone!" zařval Harry.
Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.
"Rone - ?"
Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.
Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.
Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.
Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.
"Když jsi odešel," řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, "týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl..."
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
"Je jako moje sestra," pokračoval. "Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš."
Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.
"Omlouvám se," řekl těžkopádně. "Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl -"
Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.
"Tak nějak si to dneska napravil," řekl Harry. "Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,"
"To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo," zamumlal Ron.
"Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou," odpověděl Harry, "snažím se ti to vysvětlit už kolik let."
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.
"No a teď," řekl Harry, když se pustili, "už jenom musíme najít náš stan."
Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.
"Hermiono!"
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.
"Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?"
"Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou."
"Cože? Kdo? - "
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.
Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
"AU - jau - nech mě! Co to -? Hermiono - AU!"
"Ty - totální - drzoune - Ronalde - Weasley!"
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
"Ty - se - sem - vplížíš - po - týdnech - a týdnech, pch, kde mám hůlku?"
Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
"Protego!"
Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.
"Hermiono," ozval se Harry,"uklidni - "
"Neuklidním se!" zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.
"Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!"
"Hermiono, prosím tě, můžeš - "
"Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!" vřískla. "Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!"
S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.
"Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!"
"Já vím," řekl Ron. "Hermiono, mně je to opravdu líto - vážně - "
"Jo tak tobě je to líto!"
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
"Ty si přijdeš po týdnech - týdnech - a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?"
"A co mám jiného říct?" zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.
"Tss, já nevím!" zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem."Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin - "
"Hermiono," zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, "právě mi zachránil - "
"Mě to nezajímá!" zaječela. "Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!
"Já jsem věděl, že nejste mrtví!" zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. "Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo -"
"Jaké to pro tebe bylo?"
Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
"Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!"
"Bandy koho?" zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.
"Zbojníků," řekl Ron. "Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo."
"Co jsi jim řekl?"
"Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl"
"A oni ti uvěřili?"
"Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl..."
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.
"Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu - " Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí " - a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč."
"Wow, to je ale dojemný příběh," prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. "To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin."
"Cože?" vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.
"Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?"
"Hermiono," ozval se tiše Harry, "Ron mi právě zachránil život."
Zdálo se, že ho neslyšela.
"Ale něco bych přeci jen chtěla vědět," prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. "Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný."
Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
"Tohle."
Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
"Zhasínadlo?" zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.
"Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat," odpověděl Ron, "nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe."
Díval se na Hermionu.
"Tys mě slyšel v radiu?" zeptala se nevěřícně.
"Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas," znovu zvedl zhasínadlo, "přicházel přímo odsud."
"A co jsem přesně říkala?" zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.
"Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce..."
Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
"Takže jsem ho vytáhl," pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, "ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo."
Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
"Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?"
"Jo," odpověděli automaticky Harry s Hermionou.
"Věděl jsem, že to je ono,"pokračoval Ron. "Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě."
"Prosím?" zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.
"Tak nějak do mě vplula," odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, "přímo do prsou a pak - no jednoduše prošla skrz. Byla tady," dotknul se místa kousek od srdce, "Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu..."
"Tam jsme byli," řekl Harry, "strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat."
"Jo, no, tak to jsem byl já," řekl Ron. "Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan."
"To ne," ozvala se Hermiona, "Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal."
"No, na tom kopci jsem zůstal celý den," pokračoval Ron, "Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví - a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.
"Uviděl jsi co?" zeptala se Hermiona ostře.
Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.
"Ale to musel být něčí Patron!" prohlásila. "Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?"
Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.
" - a Ron ho mečem probodl."
"A...a šlo to? Jenom tak?" zašeptala.
"No, no - křičel," popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. "Tady."
Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.
"Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?"
"Cože?" zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. "Á - jo."
Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. "Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit."
"To jsi měl pravdu," natáhl Harry ruku. "Moje je totiž zlomená."
"To si děláš srandu?" užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.
Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
"Myslím, že to je víc, než si mohl čekat," zamumlal Harry.
"Jo," řekl Ron. "Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?"
"Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila," dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.
"Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním." Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.
Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.
"Udělej to, Rone!" zařval Harry.
Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.
"Rone - ?"
Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.
Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.
Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.
Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.
"Když jsi odešel," řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, "týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl..."
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
"Je jako moje sestra," pokračoval. "Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš."
Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.
"Omlouvám se," řekl těžkopádně. "Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl -"
Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.
"Tak nějak si to dneska napravil," řekl Harry. "Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,"
"To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo," zamumlal Ron.
"Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou," odpověděl Harry, "snažím se ti to vysvětlit už kolik let."
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.
"No a teď," řekl Harry, když se pustili, "už jenom musíme najít náš stan."
Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.
"Hermiono!"
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.
"Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?"
"Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou."
"Cože? Kdo? - "
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.
Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
"AU - jau - nech mě! Co to -? Hermiono - AU!"
"Ty - totální - drzoune - Ronalde - Weasley!"
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
"Ty - se - sem - vplížíš - po - týdnech - a týdnech, pch, kde mám hůlku?"
Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
"Protego!"
Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.
"Hermiono," ozval se Harry,"uklidni - "
"Neuklidním se!" zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.
"Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!"
"Hermiono, prosím tě, můžeš - "
"Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!" vřískla. "Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!"
S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.
"Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!"
"Já vím," řekl Ron. "Hermiono, mně je to opravdu líto - vážně - "
"Jo tak tobě je to líto!"
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
"Ty si přijdeš po týdnech - týdnech - a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?"
"A co mám jiného říct?" zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.
"Tss, já nevím!" zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem."Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin - "
"Hermiono," zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, "právě mi zachránil - "
"Mě to nezajímá!" zaječela. "Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!
"Já jsem věděl, že nejste mrtví!" zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. "Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo -"
"Jaké to pro tebe bylo?"
Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
"Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!"
"Bandy koho?" zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.
"Zbojníků," řekl Ron. "Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo."
"Co jsi jim řekl?"
"Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl"
"A oni ti uvěřili?"
"Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl..."
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.
"Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu - " Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí " - a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč."
"Wow, to je ale dojemný příběh," prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. "To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin."
"Cože?" vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.
"Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?"
"Hermiono," ozval se tiše Harry, "Ron mi právě zachránil život."
Zdálo se, že ho neslyšela.
"Ale něco bych přeci jen chtěla vědět," prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. "Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný."
Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
"Tohle."
Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
"Zhasínadlo?" zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.
"Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat," odpověděl Ron, "nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe."
Díval se na Hermionu.
"Tys mě slyšel v radiu?" zeptala se nevěřícně.
"Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas," znovu zvedl zhasínadlo, "přicházel přímo odsud."
"A co jsem přesně říkala?" zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.
"Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce..."
Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
"Takže jsem ho vytáhl," pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, "ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo."
Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
"Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?"
"Jo," odpověděli automaticky Harry s Hermionou.
"Věděl jsem, že to je ono,"pokračoval Ron. "Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě."
"Prosím?" zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.
"Tak nějak do mě vplula," odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, "přímo do prsou a pak - no jednoduše prošla skrz. Byla tady," dotknul se místa kousek od srdce, "Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu..."
"Tam jsme byli," řekl Harry, "strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat."
"Jo, no, tak to jsem byl já," řekl Ron. "Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan."
"To ne," ozvala se Hermiona, "Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal."
"No, na tom kopci jsem zůstal celý den," pokračoval Ron, "Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví - a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.
"Uviděl jsi co?" zeptala se Hermiona ostře.
Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.
"Ale to musel být něčí Patron!" prohlásila. "Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?"
Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.
" - a Ron ho mečem probodl."
"A...a šlo to? Jenom tak?" zašeptala.
"No, no - křičel," popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. "Tady."
Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.
"Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?"
"Cože?" zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. "Á - jo."
Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. "Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit."
"To jsi měl pravdu," natáhl Harry ruku. "Moje je totiž zlomená."
"To si děláš srandu?" užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.
Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
"Myslím, že to je víc, než si mohl čekat," zamumlal Harry.
"Jo," řekl Ron. "Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?"
"Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila," dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.