20. kapitola - Xenophilius Láskorád
Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.
"Někdo nám pomohl," stále opakoval, "někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!"
Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.
Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.
"... a jak jsi přišel na to Tabu?" zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.
"Tab . . co?"
"Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!"
"No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk," řekl Harry. "Ale nemáme žádný problém mu říkat V-"
"NE!" zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila
"Omlouvám se," řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin "ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!"
"Protože jsme řekli jeho jméno?"
"Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---"
"Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---"
"Děláš si srandu?"
"Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my."
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. "Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?"
"Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?"
"Oh jasně..."
Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.
"Harry... a co když to byl Brumbál?"
"Brumbál, co?"
Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, "Brumbál ... laň?".
"Já..," Ron sledoval Harryho koutky očí, "on měl ten pravý meč, ne?"
Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.
Zatřásl hlavou.
"Brumbál je mrtvý," řekl Harry. "Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
"Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně."
"Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?" namítl Ron, "Tonksové se změnil."
"Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?"
"Netuším," řekl Ron. "Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?"
"Co to je tedy za důvod?" zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.
"Nevím," přiznal Ron. "Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --," Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, "musel vědět, že od vás uteču."
"Ne," opravil ho Harry. "Musel vědět, že se budeš chtít vrátit."
Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, "Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?"
"Oh jasně," řekl Ron najednou, "lidé o tom hodně mluví."
"Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-"
"Byl v našem věku," řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.
"Někdo nám pomohl," stále opakoval, "někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!"
Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.
Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.
"... a jak jsi přišel na to Tabu?" zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.
"Tab . . co?"
"Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!"
"No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk," řekl Harry. "Ale nemáme žádný problém mu říkat V-"
"NE!" zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila
"Omlouvám se," řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin "ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!"
"Protože jsme řekli jeho jméno?"
"Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---"
"Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---"
"Děláš si srandu?"
"Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my."
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. "Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?"
"Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?"
"Oh jasně..."
Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.
"Harry... a co když to byl Brumbál?"
"Brumbál, co?"
Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, "Brumbál ... laň?".
"Já..," Ron sledoval Harryho koutky očí, "on měl ten pravý meč, ne?"
Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.
Zatřásl hlavou.
"Brumbál je mrtvý," řekl Harry. "Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
"Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně."
"Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?" namítl Ron, "Tonksové se změnil."
"Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?"
"Netuším," řekl Ron. "Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?"
"Co to je tedy za důvod?" zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.
"Nevím," přiznal Ron. "Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --," Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, "musel vědět, že od vás uteču."
"Ne," opravil ho Harry. "Musel vědět, že se budeš chtít vrátit."
Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, "Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?"
"Oh jasně," řekl Ron najednou, "lidé o tom hodně mluví."
"Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-"
"Byl v našem věku," řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.