Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.
Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.
"Engorgio!"
Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.
"Přestaň," řekl Ron ostře, "Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?"
Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.
"Promiň --- Reducio!"
Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.
"Chce to jen procvičovat," řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. "Je to jen otázka důvěry, Harry."
Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.
Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.
"Existuje jedna stanice," řekl Harrymu potichu, "která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali..."
Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.
Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
"Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!" vyhrkl nervózně.
Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.
"Měli bychom si promluvit," řekla.
Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.
"Copak?" zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.
"Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem."
Zíral na ni.
"Cože?"
"Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním."
"é... proč?"
Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: "Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!"
Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.
"Podpis," řekla Hermiona, "podívej se na ten podpis!"
Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.
"E... co to tam máte?" zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.
"Ale pořád se objevuje, ne?" řekla. "Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená - ani nevím, zda je Grindelwald naživu - ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!"
Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: "Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ..."
"Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?"
"To je pořád dokola," Harry byl už trochu naštvaný. "Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka..."
"No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné..." pípl Ron "Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem."
Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.
"Nebude to jako v Godrikově Dole," dodal Ron, "Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat."
"Jsem si jistá, že je to důležité," řekla Hermiona vážně.
"Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?"
"Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám," pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.
"Jo," kývl Ron, "to dává smysl."
"To teda nedává!" odsekla Hermiona "Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub."
"Myslím, že bychom o tom měli hlasovat," prohlásil Ron, "kdo je pro zajít za Láskorádem.."
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.
"Jsi přehlasovaný, Harry, promiň," poklepal mu Ron na záda.
"Fajn," odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. "Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? "
"Jo, není to tak daleko od nás." řekl Ron. "Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít."
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.
"Souhlasil jsi jenom kvůli ní."
"V lásce a válce je dovoleno všechno." odpověděl mu Ron šťastně. "Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma."
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.
"Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu," řekl Ron.
"Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích," poznamenala chladně Hermiona.
"Ale já nebyl v Doupěti!" nevěřícně se rozesmál Ron "Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila."
"No ale kde jsi tedy byl?" zeptala se Hermiona překvapeně.
"V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou."
Ron se otočil zpátky k Doupěti. "Zkusme to támhle," ukázal na vrcholek kopce.
Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.
"Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?" zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.
"Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců."
Tak se přemístili o pár mil severněji.
"A hele!" vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům - velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
"To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran."
"To nemá s ptákem nic společného," řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.
"Já měl na mysli šachy," řekl Ron "vy tomu říkáte věž."
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. "Je to jejich," řekl "podívejte!"
Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,
na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ
a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.
Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.
"Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, " řekla Hermiona, "tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko."
Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.
Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.
"Co...Co to je? Kdo jste?" zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.
"Dobrý den, pane Láskoráde." řekl Harry a podal mu ruku, "já jsem Harry, Harry Potter."
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.
"Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?" zeptal se Harry "Chceme se vás na něco zeptat."
Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.
"Engorgio!"
Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.
"Přestaň," řekl Ron ostře, "Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?"
Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.
"Promiň --- Reducio!"
Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.
"Chce to jen procvičovat," řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. "Je to jen otázka důvěry, Harry."
Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.
Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.
"Existuje jedna stanice," řekl Harrymu potichu, "která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali..."
Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.
Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
"Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!" vyhrkl nervózně.
Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.
"Měli bychom si promluvit," řekla.
Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.
"Copak?" zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.
"Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem."
Zíral na ni.
"Cože?"
"Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním."
"é... proč?"
Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: "Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!"
Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.
"Podpis," řekla Hermiona, "podívej se na ten podpis!"
Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.
"E... co to tam máte?" zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.
"Ale pořád se objevuje, ne?" řekla. "Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená - ani nevím, zda je Grindelwald naživu - ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!"
Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: "Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ..."
"Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?"
"To je pořád dokola," Harry byl už trochu naštvaný. "Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka..."
"No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné..." pípl Ron "Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem."
Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.
"Nebude to jako v Godrikově Dole," dodal Ron, "Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat."
"Jsem si jistá, že je to důležité," řekla Hermiona vážně.
"Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?"
"Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám," pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.
"Jo," kývl Ron, "to dává smysl."
"To teda nedává!" odsekla Hermiona "Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub."
"Myslím, že bychom o tom měli hlasovat," prohlásil Ron, "kdo je pro zajít za Láskorádem.."
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.
"Jsi přehlasovaný, Harry, promiň," poklepal mu Ron na záda.
"Fajn," odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. "Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? "
"Jo, není to tak daleko od nás." řekl Ron. "Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít."
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.
"Souhlasil jsi jenom kvůli ní."
"V lásce a válce je dovoleno všechno." odpověděl mu Ron šťastně. "Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma."
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.
"Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu," řekl Ron.
"Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích," poznamenala chladně Hermiona.
"Ale já nebyl v Doupěti!" nevěřícně se rozesmál Ron "Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila."
"No ale kde jsi tedy byl?" zeptala se Hermiona překvapeně.
"V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou."
Ron se otočil zpátky k Doupěti. "Zkusme to támhle," ukázal na vrcholek kopce.
Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.
"Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?" zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.
"Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců."
Tak se přemístili o pár mil severněji.
"A hele!" vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům - velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
"To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran."
"To nemá s ptákem nic společného," řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.
"Já měl na mysli šachy," řekl Ron "vy tomu říkáte věž."
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. "Je to jejich," řekl "podívejte!"
Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,
na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ
a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.
Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.
"Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, " řekla Hermiona, "tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko."
Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.
Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.
"Co...Co to je? Kdo jste?" zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.
"Dobrý den, pane Láskoráde." řekl Harry a podal mu ruku, "já jsem Harry, Harry Potter."
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.
"Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?" zeptal se Harry "Chceme se vás na něco zeptat."