close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6.kapitola 2/2

8. ledna 2008 v 17:53
"Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil," odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.

Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.

"Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?" zeptala se Hermiona.
"Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?"

To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.

"Ten R.A.B.," řekl. "Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?"
Hermiona přikývla.

"Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?".

Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
"Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci," četl Harry."Co když ho tedy zničil?" zeptal se Ron.

"Nebo ona" přerušila ho Hermiona.
"Ať už kdokoli," pokračoval Ron. "bude to pro nás o jeden méně!"

"Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?" řekla Hermiona, "abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne."

"A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?" tázal se Ron.
"No," pokračovala Hermiona, "zkoušela jsem o tom něco vyhledat"

"Jakže?" zeptal se jí Harry.
"Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech."
"Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil - ale nezničil je."

Ron se narovnal a rozšířil zorničky.

"Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?"
"Já je ale neukradla!" odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. "Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ..."

"Pokračuj!" okřikl ji Ron.

"No .. bylo to lehké" ztišila Hermiona hlas. "Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš-Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice."

"Ale kdy jsi to udělala?" zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.

"Hned po Brumbálově pohřbu," řekla ještě slabším hlasem.
"Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci - napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem - no - jsem je zabalila" spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
"Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !"

"Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?" zeptal se Ron. "Kde jsou ty knížky teď?"

Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.

"Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. "Tajemství černé magie" - to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval."

"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?" zeptal se Ron.
"Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů," odpověděl Harry.

"Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst."

"Čím víc jsem o tom četla," pokračovala Hermiona, "tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!"

Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen "obyčejný".

"Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?" otázal se Ron.
"Ano," usmála se Hermiona, "ale je to nesnesitelně bolestivé."

"Proč? Jak se to dělá?" ptal se dál Harry.

"Lítost," naznačila Hermiona.
"Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.

"Ne," potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
"A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?"
"Ano," kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. "protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností."

"Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?" zeptal se Harry.
"No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě," řekl Ron. "Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat..."

"Nemusí to být baziliškův zub," pokračovala trpělivě Hermiona.
"Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný -"
"-fénixovy slzy," kývl Harry.

"Přesně tak," potvrdila Hermiona.

"Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti.."

"Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř," vložil se do debaty Ron, "proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?"

"Protože Viteál je pravý opak lidského života," když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
"Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane."

"To bude pro mě určitě super," řekl Ron a Harry se zachechtal.

"No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá," řekla Hermiona.

"Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat."

"Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo," řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.

"A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový."

"Pokračuj," řekl Ron zamračeně.
"Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?"

"Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla."

"Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat," dodala než mohl Ron pokračovat.
"Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá..."

"Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?" ujal se slova Harry. "Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…" ztrácel se jeho hlas.

Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zeptat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …

Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dveří do pokoje a s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila "Tajemství černé magie". Křivonožka syčel rozhořčeně pod postelí. Ron skočil z postele, smykem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svoji hlavou přímo proti zdi. Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl zkřiven vztekem.

"Promiňte, že vyrušuji," řekla třesoucím se hlasem.
"Vím, že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat."

"Ah, ano," řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde polehávaly knihy "my… … my se omlouváme …" a s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.

"Je jako domácí skřítek," hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali.
"Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím šťastnější budu."
"Jo," přitakal Harry "pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?"

Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned smazala úsměv z tváře.
"Delacourovi přijedou ráno v jedenáct hodin !" Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině.

Byla to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry si pokusil učesat vlasy.Když byli považováni za dost elegantně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl Doupě tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří.
Pupeny se zvláštně vlnily a dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalováno.Jediné co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte. Pan Weasley šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam se měli přemístit přenášedlem.

Jejich první setkání bylo doprovázeno nezvykle hlasitým smíchem pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, kterou byla Fleuřina matka.

"Mama!" brečela Fleur v objetí. "Papa!".
Monsieur Delacour byl hned za nimi, a byl stejně tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weasleymu na svých vysokých podpatkových botách.

"Měli jstes tím tolik starostí," začal hlubokým hlasem. "Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali"

"Ah, to nic nebylo!", odvětila paní Weaslyová.

"Všechno je nakonec v pořádku."

Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří."Drahá," řekl monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové.

"Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu."Madame Delacour se doklouzala k paní Weaslyové,aby ji políbila.
"Enchantééé," řekla.

"Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!"
"Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!" řekl Monsier Delacour.

Gabriel byla taková Fleur v menším vydání - 11 let stará se stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.

"Dobře, pojďte dál," pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými - "Ne, prosím, až po vás."

Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour se staral o vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty. Šarmantní Madame Delacour většinou používala čistící kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby jí mohla pomáhat.

Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.

Příležitosti k dalšímu plánování se tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.

"A pořád nás nechce nechat o samotě!" vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.

"Áh, už jste nakrmili kuřata?" zvolala, když se k nim blížila.
"Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan na svatbu," vysvětlila a opírala se o kurník. Vypadala vyčerpaně.

"Millamanští markýzi … jsou velice dobří … to je Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby," pokračovala v hovoru.

"Promiňte," řekl Harry pokorně.

"Ah, nebuď hloupý, drahoušku ," ihned odpověděla paní Weaslyová.

"Nemyslela jsem tím - no - tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.

"Nechci vám s tím přidělávat starosti," řekl rychle Harry, "Opravdu, paní Weaslyová. Normální večeře bude úplně stačit … je to přeci den před svatbou …"

"Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?"

"To bude skvělé," přitakal Harry.
"Ale prosím, nedělejte si s tím starosti."

Podívala se na něj dlouhým pohledem a trochu smutně se usmála, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak s ladným mávnutím zamířila svojí hůlkou na prádlo ležící na věšáku, které se v tu ránu vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu lítosti nad potížemi a námahou, které jí musel působit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama