oblohou se snaží bílé pírko,
co tiše usedá na jezírko,
je to posel smutých andělských tváří,
které slzami do tmavé noci září.
Všimne si někdo nebohého pírka?
Vždyť pro jeho záchranu stačí jen chvilka.
Neviděno, neslyšeno však mizí kdesi v dáli,
kde každé slovo hluboce pálí.
Přichází bouře a pírko se ztrácí,
smutek a bolest rychle se vrací.
Láska mizí ze srdcí lidí,
všechnu jejich bolest andělé vidí.
Proto hořce a hluboce pláčí,
vždyť nad osudem lidí se tmavě mračí.
Přijmou lásku za společnici svou
bylo by jednou jejich záchranou.
Přijmou lásku za společnici svou
bylo by jednou jejich záchranou.