Sněhové vločky tající,
polibky tichému ránu,
říkají, jak rychle se hvězdy,
ve slunci ztrácí.
Jak voní sněženka,
když z nebe poprchává smích?
Víš, kdy rodí se růže?
Kdy smíme a nesmíme být?
Pro tahle chvíle z oblaků
chtěla v jarním dešti stát.
Žili si svjů vlastní příběh,
tak trochu potají.
Když potom celí zmámení
ztratlil cestu domů,
začal se na ně ze stromů
snažet bílý sníh. Byli blázni?
Ale stálo je to všechno.
Blíž, blíž byli k vůni jarní,
přestali plakat a byli dnešní.
Pod tíhou z řádků závěrů
uměli jen lhát.
Jenže ráno je vítr rozfoukal,
to, co zbývá, znáš jen ty sám...